La Cuoca v akci a čas na změnu

Jsem ráda, že jsem dostála svému předsevzetí a v sobotu dorazila na křest knihy Evy Rýznerové "Říkal jsi ti amo." Zvládnou dva dny za sebou cestu hromadnými dopravními prostředky s šestiletým, evidentně vesnicky bezprostředním dítětem, které v davu zahraničních turistů na malostranském Újezdě skáče a chodí jen po černých kostkách a zvědavě se probírá vystavenými jídelními lístky, to chce oči na stopkách a velkou dávku energie, kterou ze mě Anička do konce dne vždy spolehlivě vycucne.

Celá hodina, rezervovaná pro italskou kuchyni a malou, milou, modrou knížku, proběhla v příjemné, neformální atmosféře. Ozvláštnily jí humorné situace, které všichni zvládli s přehledem a nadhledem. Není slyšet kmotru Gurmánku? Chybí nám jeden mikrofon? Holky se obejmou a obě můžou být slyšeny z toho, který má na sobě připevněný Eva. Svět je malý a o náhody není nouze. Tak se čistě náhodou na křtu objeví opravdový Ital a přihlásí se jako pomocná mužská ruka při otvírání křtícího šampaňského. Chce si někdo vyzkoušet, jak se čistí kalamáry? Zrovna jedné slečně, která má chorvatského přítele - rybáře se to hodí velice. Rybu už vykuchat umí, ale jak bude asi přítel překvapen, že se jeho milá tuto na první pohled velice neatraktivní činnost naučila právě v Čechách. Z improvizované kuchyně se linula vůně česneku, oleje, vína a hlavně sýru. Byla to muka pro někoho, kdo slíbil, že také ten den vynechá z jídla suroviny živočišného původu. To ale snadno přebila dobrá nálada, pohoda a také milá setkání a věnování vepsaná do mých i kuchařských knížek, které jsem doma rozhodně nezapomněla. Co na tom, že mlýnek s pepřem se našel až ke konci vaření.

Takhle nabitá pozitivními dojmy a vjemy jsem se rozhodla, že u nás doma, v té naší kuchyni, padají všechna tabu, přestávám řešit, že jeden nechce rybu, druhý mrkev, listový špenát, maso podlévané vínem, pivem, pomoc, pohanka, kuskus!

Náš nedělní oběd, pečené krůtí stehno jsem naložila den předem, podle receptu z kuchařky Rande s gurmánkou - pečínka v kopřivovém lůžku. Nejdříve jsem celý kus nasolila. Spodní část stehna jsem namazala francouzskou hořčicí, na horní části jsem uvolnila kůži a vetřela do masa marinádu z česneku, oleje, citrónové šťávy a šplíchnutí bílého vína. Přes noc jsem nechala v lednici a v nedělní dopoledne jsem ho upekla, nejprve asi deset minut zprudka, aby se maso zatáhlo, pak jsem si vzpomněla na italskou radu Evy Rýznerové, že maso si zaslouží ušlechtilejší zacházení, než jen podlévaní obyčejnou vodou. Z mrazáku jsem vydolovala a sekáčkem odsekla z bloku mraženého vývaru vhodný kousek a během pečení jsem podlévala bílým vínem. Maso jsem pekla hodinu v zakrytém pekáči, další půlhodinu otevřené a opět trochu zprudka, poté, co jsem kůži znovu osolila. Tím se docílí, že kůže se stane pro labužníky křupavá. Při porcování jsem si myslela, že doba pečení byla krátká, maso se mi zdálo tuhé. Byla jsem hodně ráda, že výsledek na talíři byl úplně opačný. Zatím doposud se mi nepovedlo upéct krůtí stehno tak dokonale.



Na listový špenát mi nikdo neskočil, ale polentu neodmítl nikdo. Aby první setkání s polentou nebylo setkáním posledním, upravila jsem jí do podoby polentových hranolků. Polentu jsem si uvařila hned ráno, podle návodu na sáčku. Nechala jsem vřít osolenou vodu a pramínkem jsem do ní pouštěla kukuřičnou krupici. V té chvíli, kdy poslední zrnko dopadne do hrnce, doporučuji ztlumit teplotu pod hrncem a polentu na chvíli stáhnou z ohně. V tomto momentu se hrnec změnil na aktivní vulkán a začal po mě vrhat kukuřičně žhavou lávu. Za stálého míchání jsem vařila dvacet minut a byla jsem překvapená, že se vůbec nepřipalovala. Čím déle se vaří, tím lépe se hmota pomocí vařečky mění tvar z beztvaré kaše na kompaktní kouli. Uvařenou polentu jsem rozetřela na velký plech, vyložený pečícím papírem. Žádným kuchařským pomocníkem to moc dobře nešlo, nakonec jsem si namáčela ruku do studené vody a polentu jsem vmačkala do velkého obdélníku. Vždyť všechny kuchařky snad máme ty ruce železné a jen tak něco horkého je nepřekvapí. Když jsem finišovala s obědem, nakrájela jsem polentu na menší hranolky a opekla v troubě na olivovém oleji. Nechtěla jsem je smažit na pánvi, chtěla jsem jen přeci využít zdravější postup. Připečené kousky dokonce dětem chutnaly, připomínají oblíbené tortilové chipsy.

Víno ve vypečené šťávě nikomu nevadilo, polenta chutnala. Ať žije revoluce - ta v kuchyni!