Holašovice na nás zbyly jako poslední zastávka letošního dovolenkového putování. Poprvé nás překvapily, když je naše navigace nenalezla. Tím pádem jsme se museli spolehnout na navigaci hodně starého typu, tj. na mě a autoatlas. Holašovice patří mezi památky Unesco, ale ani silniční značení na ně dlouho neukazovalo. Až možná dva kilometry před cílem.
Doputovali jsme zrovna v čase oběda, tak po prvním kolečku po návsi naše kroky směřovaly rovnou k holašovické hospodě. Její jídelníček je zaměřený převážně na českou klasiku a ta nám po čtrnácti dnech přišla velmi k chuti.
Svíčková s knedlíkem a moravští vrabci se zelím a jihočeskými drbáky jako doklad česko-moravského přátelství. Jídlo nešizené, výborné chuti. Plátek masa ze svíčkové se rozplýval na jazyku, moravské vrabce doplňovala hustá, chutně okořeněná šťáva s kousky cibule.
No, možná drbáky byly trošku tužší, není nad chlupaté knedlíky od mojí maminky. Podruhé nás v Holašovicích překvapila cena za oběd - 80,- a 67,- korun českých.
Po dobrém jídle jsme se vydali na důkladnější, druhé kolečko procházky po návsi. Holašovice v parném poobědním čase dýchaly klidně, možná ospale, nikam nespěchaly. Po návsi se pohybovalo s bídou 20 lidí. To bylo naše třetí překvapení. Jsme zvyklý, že o prázdninách kulturní i přírodní památky praskají ve švech a všude je "narváno." Před nemilosrdným sluncem se můžete schovat na lavičky pod vzrostlé stromy na návsi.
Chtěli jsme se podívat do dvora a tak jsme využili otevřená vrata domu č. 30, která nabízela malé selské muzeum věcí, nářadí a náčiní.
S panem Hoškem jsme strávili dobrou třičtvrtě hodinku, plnou příjemného povídání. O tom, že Holašovice mají v poslední době v oblibě japonské televizní štáby. Za poslední rok je už navštívili 3krát. (Vždy chtějí vidět a natočit houby a houbovou polévku.) Povídání o pokladech ve zdi, o starých džbánech plných stříbrňáků.
Už vím, jak vypadá česlo a nepropadla jsem ze zkoušky z žentouru.
Rod pana Hoška v usedlosti sídlí již 500 let. Vrátili jsme se na náves a už si povídáme o dřevěných pumpách s dalším holašovickým "odborníkem." A čas jako by náhle neexistoval…
Na památku na tak krásný den jsem si odvezla dárek od u místních keramiků
Holašovice jsou opravdu skvostem "selského baroka". Mnoho "zástupců" lidové architektury jsem potkala v Českém ráji, to samé platí i o tradičních českých hospodách. Na českou klasiku nejsem, se svým vegetariánstvím bych se českými jídly ani moc nenajedla, mohu tedy alespoň komentovat, co si dali okolní stolovníci. Ve vesničce Mlázovice jsme natrefili na hospůdku, kde měli asi 15 hotovek (= opravdu připravená jídla, což některá restaurační zařízení nechápou . A ceny? Lidové. Smažený květák s bramborem kolem 50 Kč, pečená kachna s bramborovým knedlíkem a se zelím kolem 80 Kč (porce byla opravdu pořádná), řízek s bramborem za 65 Kč, a dokonce měli i buchtičky se šódo asi za 60 Kč. Jídla byla poctivá a strávníci i peněženky byli naprosto spokojeni.
OdpovědětVymazatVymalované, vyšperkované - ale proč tam jezdí tak málo lidí? Tenhle problém tam řešili i před cca 8 lety, kdy jsem Hol. navštívila já. Stěžovali si tam na malou propagaci, na zlovolnou dotační politiku, ale zdá se, že se jim daří - to tam snad ještě ani ta hospoda nebyla, natož "muzeum". Zázemí budovali v původní škole pod návsí - zahrada, WC, parkoviště, snad nějaké Info...to tam už není?Je to škoda, že není větší zájem (skanzeny jsou plné) - ale zcela sobecky to mám radši!
OdpovědětVymazat[1]: Co by se dalo z jídelního lístku vybrat pro vegetariány? Pamatuji si jen čtyři druhy salátů a škubánky s mákem.
OdpovědětVymazat[2]: Informační centrum (zelené íčko), velké parkoviště, hřiště pro děti stojí na místě, které popisuješ. Právě naproti stojí keramická dílna. Možná by pomohlo lepší dopravní značení, jsem zvyklá na informační hnědé silniční značky, které upozorňují na historické památky. A vesnice Unesco jí nemá! To mě překvapilo. Ve zbytku jsem stejně sobecky potěšená, jako ty.
OdpovědětVymazat