Matka přinesla na jedno talíři krásně ohnivou červení obarvená vajíčka, na druhém bílá, obojí už natvrdo uvařená. Král hrabal se chvíli komoře, kde měl v truhlici nebozízek, strouháče, kladívka, leště i hřeby, až našel přeražený pilník s hranami na lomu jako jehla ostrými. "Schovaná věc se neztratí," usmál se, když se sním vrátil do světnice, "ten je na to jako dělaná," sáhl na talíř po vajíčku a počal si s ním hrát. Škrábl pilníkem jednou dvakrát, vlevo - vpravo nahoru -dolů a hle , Hanýžka už vidí, jak se na vajíčku bělá klásek, za ním druhý i třetí, teď rostě na něm lísteček za lístečkem, už tvoří věneček a do něho táta něco píše, opravdu, její jméno napsal : Hanýžka " bělá se tam čistě napsáno právě na bříšku červeného vajíčka. "Táto! Tato zlatý! Táto!" vykřikuje v nadšeném obdivu dcerka. "Mně taky! Mně taky!" prosí Marjánka a matka hledí n muže i na tu dětskou radost, cosi jako žárlivost vkrádá se jí osrdce. Muž kreslí teď ovečku, pěknou, i kadeřavou vlnku jí dělá.
"To by bylo, abych to nesvedla ještě líp než mužský, přece jsem bývala za svobodna nejlepší malířkou strak po celém Chodově ." Neříká však nahlas nic, nechlubí se, jen se zatajeným dechem se dívá na muže, jak mu rychle roste piplavá práce v rukou, ač by se zdáli, že jeho silné, tupé prsty nemotorným pilníkem musejí skořápku prodrápnout. Ještě chvíli se dívá a říká se:" To já bych jinak vymalovala. Muži jsou přece jen nemotorové. Nic jim nenapadne. Pročpak tam nevyrýsuje srdíčko místo kolečka, to by bylo stokrát hezčí." Hanit před dětmi ani radit nechce, muž po ní pomrkává, jako by říkal:"To se divíš, jako pěkně umím?!"
Až to Králové déle nevydržela, Vyskočila od stolu, sáhla do svého šití, vytáhla kousek vosku a špendlík s malinkou hlavičkou. Voskovou kuličku dala rozehřát na mističce do horké ještě trouby v kamnech, špendlíček zapíchla do husího brka a s bílým vajíčkem v ruce sedla si k troubě,chvíli je hřála v ruce, čekala , až se vosk roztaví, už cítila v prstech, jak se jí nedočkavě chvějí, a už se jí také v hlavě zjevovaly různé hvězdy, květy, řetízky i větvičky, jako by na bílé, jemné krajky hleděla.
Hanýžka neměla uší ani očí, jak se táta s mámou škádlí. Prohlížela straky svoje i sestřiny. Každá měla tři a od otce dva rejsky, ale ty se musily schovat před krásou lesklých, ohnivě zářících strak. Obdivovala každý kvítek, růžičku, jablíčko, srdíčko a nevěděla, které to vajíčko je nejkrásnější. Nemohla se jejich krásy nabažit nemohla se s nimi rozloučit, i v noci se jí o nich zdálo a těšila se, co to bude závisti, a těšila se, co to bude závisti, až se jimi zítra pochlubí.
J. Š. Baar Osmačtyřicátnící
Přeji všem mile a příjemně strávené velikonoce!
Není to Hanýžka a Martínek? Možná to opakoval v Osmačtyřicátnících... Ještě ta pasáž, jak ta vajíčka barvená ve výluhu z přítodních barviv nahřívají nad plotnou a stírají z nich vosk.. To jsou knížky, které jsem hodně prožívala jako holka. Hanýžka a Martínek, Lůsy, Paní komisarka, Osmačtyřicátníci.. Moc děkuji za připomenutí, zkusím to v knihovně, dnes vychází úplně jiné knížky.
OdpovědětVymazatPohodové Velikonoce! Fotka je moc milá, ti naši potomci už maličko poodrostli!!
OdpovědětVymazat[1]:Ano, bylo to v knížce Hanýžka a Martínek. Byla to moje nejoblíbenější kniha, četla jsem ji nejméně desetkrát
OdpovědětVymazat[1]:+[3]:Hanýžka a Martínek, ano, to je kniha pro děti, výtah dětských příběhů z dospělých knih Jindřicha Šimona Baara. Z Osmačtyřicátníků a z navazujícího dílu Lůsy. Ty dvě mám doma... Hanýžka a Martínek byla také má nejoblíbenější, i když mi to srdce rvalo, jak ty kraslice rozťukali a jaké to bylo zklamání
OdpovědětVymazat