Ráda listuju starou kuchařkou, která zůstala v kredenci na Chalupech. Je po babičce a já jí v kredenci nechávám a neodvážím, protože do toho kredence prostě patří. Její název zní Naše kuchařka, vydaná je roku 1957 Státním zemědělským nakladatelstvím Praha a sestavila jí Dr. Marie Hrubá s kolektivem. Baví mě pojednání o výživě, cením si kapitol o zpracování mléka a konzervování ovoce a zeleniny všemi možnými způsoby. Občas něco vyzkouším, jako naposledy tento litý perník. Třeba jen kvůli tomu, že vyžadoval hladkou mouku a jiná ve špajzu nebyla. Dokážu si klidně představit, tak si ho s sebou beru na pole, spolu s lahví vychlazeného šípkového čaje. Perník je mírně mazlavý, nabíjí energií a ani po dvou dnech nebyl okoralý, své dobré vlastnosti si držel dál.
(foto by toffo)
(foto by Martin Tomšů)Perníkové koření:
(foto by Martin Tomšů)Samozřejmě jsem místo sádla dala olej, protože se mi zdálo těsto husté, jsem olej i okometricky přidávala - celkově odhaduji množství na 200 ml, stejně tak mléka. Těsto neteklo, způsobem jako na lívance, bylo hustější než to perníkové z krabicového prášku. Ani Vám neřeknu, na kolik stupňů Celsia jsem pekla, na malé, elektrické troubě to byl stupeň pět.Neledovala jsem, ani nečokoládovala. Mizel pod rukama. Asi jsme perníkoví.
(foto by Martin Tomšů)Měla jsem štěstí, po návratu jsem si kuchařku koupila v bazarovém zboží na internetu, dokonce její první vydání. Kniha rozhodně není v salátovém stavu, vypadá, jako by téměř nebyla používaná, jen dlouho seděla zaprášená v knihovně, nebo skříni. Dokonce jsou zachované dvě stužkové záložky, všité do vazby. Červenou je založeno na stránce s bábovkami, modře s vánočním cukrovím. Paní, která mi kuchařku prodala, má stejné příjmení, jako to, které moje babička vyvdala. A to rozhodně nejsme příbuzní. Náhoda? Symbolika? Některé události jsou racionálně nevysvětlitelné.
To jsou teda náhody...protože tuhle kuchařku neznám, trochu jsem zapátrala v katalozích: Naše kuchařka vyšla ve 3 vydáních a je předchůdkyní Kuchařky naší vesnice, která vycházela od roku 1965.
OdpovědětVymazatTak máš první vydání, to je pěkný úlovek!
Jasně: Nic v životě se neděje náhodou
OdpovědětVymazatČtu si a prohlížím Tvůj článek a říkám: "Sakra, ta poslední fotka je luxusní!" Podvečerní nálada, slunce je nízko...úžasně se to taťkovi povedlo
Také mám ráda perník nahoře bez
P.
Nádherné fotky! Perník musel být skvělý a také gratuluji ke krásnému knižnímu úlovku.
OdpovědětVymazat[1]: Mockrát děkuji Vilemíno za pátrání a zjištění historie. Ta babiččina je z druhého vydání. Maminčina je ta Kuchařka naší vesnice .
OdpovědětVymazatTvojí pochvalu jsem vyřídila, taťka děkuje a je polichocen. Maťka - tedy já - ho opět do něčeho navezu .
OdpovědětVymazat[3]: Děkuji, jsem pokaždé ráda, když z té neregulovatelné trouby vytáhnu povedenou buchtu.
OdpovědětVymazatVypadá to zajímavě a musel být moc dobrý!
OdpovědětVymazatKuchařku mám také po babičce, vydání z roku 58. Asi nikdy nebudu vařit jako babička, ale s touto kuchařkou se o to mohu alespoň pokusit.
OdpovědětVymazat[7]: Takové rychlé letní něco .
OdpovědětVymazat[8]:Také mi připadá, že mi více chutná od maminky,než když si uvařím sama. Každá kuchařka má podle mého svůj rukopis.
OdpovědětVymazat